"To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach"

21. února 2013 v 20:46 | Kiara |  Myšlenky

Zdravím :)
Prázdniny už se mi žalostně krátí a já jsem ještě nebyla schopna napsat článek. Takže se to teď pokusím napravit ;)
Dám vám otázku, co myslíte, že jsem si přinesla z dnešní návštěvy knihovny, kterou jsem absolvovala s mou hodně dobrou kamarádkou ? (Nyní si dobře zapamatujte své typy a na konci se přesvědčíte, jestli jste typovali správně :D)


Jasně, tak zaprvé si plno knížek. (Které jste museli svírat a střežit, protože víte, že minimálně jednu by vám ona kamarádka mohla nenápadně vzít. I když i jí samotné se samozřejmě podařilo uloupit vám přímo před nosem dvě knížky, které jste si fakt chtěli přečíst. AGRhhh! )
Když už budete mít obě vybráno jako obvykle řeknete, že byste si vlastně ještě mohli zajít do pizzerky a tady začíná příběh, kterému se nic nevyrovná :D

" …ale NEBUDEME si dávat pizzu, jsem fakt přežraná"
"Já taky, dáme si jenom kolu"
" Tak si možná dám cheesecake, uvidím, ale fakt nemám hlad"
"Já taky ne… Jé koukej, pěkné hodiny v té výloze , že?"
"Jo, jsou hezké."

"Tak co si dáte?" zeptá se servírka a po krátkém výmluvném pohledu máme obě jasno.
"Ém… Pizzu dvojku…"

A tak jsme opět podlehly. Pizzová vůně všude kolem nás, prostě jsme neodolaly. A zatímco jsme jedly, měla jsem zase ten divný pocit. Že lidé kolem mě se mění a já nestíhám jejich tempu a kamarádka mě chápala. A obě jsme byli tak zdrcené, že jsme vyšly ven s jasným cílem : Koupit si spoustu čokolády! :D
"Co kdybychom si šly koupit ty hodiny?" napadne mě. Nevím proč, ale měla jsem pocit, jakoby ty hodiny mohly všechno spravit.
"Jako fakt?"
"Byly pěkné ne?"
"Jo to jo"
"Tak se aspoň zajdem zeptat kolik stojí…"
"Fajn, jestli budou pod 100, tak je beru"
"Dobře"
….
"180."
" Mohla byste mi je, prosím, ukázat?"
"Samozřejmě"
"… víš, že říkala 180, jo?" syknu směrem ke kamarádce.
"Děláš si srandu? Já ji rozuměla 80!!"
"Tady jsou,"
"Tak, já… Já bych si je teda vzala"

"Nemůžu uvěřit, že sis je vážně koupila!"
"Já taky ne."
"Víš co? Jdu pro ty druhé."
"Jako fakt?"
"Jo!"
"Dobrý den, mohla bych přece jen taky poprosit o ty hodiny?"
"Samozřejmě. Jsou hezké, že?"
"Ano, jsou," řekla jsem a stěží jsem zadržovala smích. Protože tady nešlo o to, jak ty hodiny vypadají. Šlo o to, jak absurdní je si je koupit. O to, jak ty hodiny úplně všechno dokonale vystihují...
"Dárek pro maminku, nebo to máte pro sebe?"
"Pro sebe," řekla jsem s úsměvem.

A tak tu teď mám hodiny. Tikají šíleně nahlas a mě to děsně rozčiluje. Pomalu si vzpomínám, proč jsem tu doteď hodiny neměla. :D
A stejně jsem ráda, že jsem si je koupila...
Vím, že je to článek víceméně o ničem, ale víte, poslední dobou jsem nad věcmi pořád moc přemýšlela. Ty hodiny jsou pro mě něco jako důkaz. Důkaz toho, že ještě pořád dokážu být spontánní... :)
Kiara
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Antanie Antanie | Web | 21. února 2013 v 22:18 | Reagovat

No, spontánní, drahoušku, moje kapesné je v čudu ! :D
Ale byl to super den! :) S pizzou, časopisemkterýjsinezmínilaprotožesesnechtělashodittaktotakyneudělám, hodinama.. :D
PS: Právě někdo přiznal, že mám lepší úlovek.. Ooo, proč Krokodýli roní slzy?! :D

2 Gauri Gauri | Web | 26. srpna 2013 v 10:33 | Reagovat

Je dobře, že máte jedna druhou. :) Někdy bych Vás chtěla obě poznat. Je to možné? :)
Připomínáte mi mě... a pár mých kamarádek, když jsme spolu. :D
To s těmi hodinami je boží!!! :-) Máš je pořád?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama