Když se dotknete svých snů

10. října 2013 v 19:49 | Kiara |  Myšlenky

Ahoj, poslední přeživší!
Že jsem se během těch prázdnin ozývala, co? Moc se omlouvám, ráda bych teď řekla, že se blogu zase budu věnovat víc, ale jsem nějak na štíru s časem. Každopádně se budu snažit. Máte mé slovo! :)
Je ze mě druhačka a za necelé 4 měsíce je mi 17! Sakra, kdy to tak uteklo? Mám toho tolik na srdci…kde začít?


"Ten okamžik, kdy si připravená toho nechat,je obvykle ten okamžik předtím, než se stane zázrak."
A já vážně chtěla vzdát všechno. Nedařilo se mi absolutně v ničem, na co jsem sáhla, to šlo do háje. Celý školní rok jsem poctivě trénovala, abych zvládla šňůru. Každý den jsem doufala, že už se mi to dneska konečně povede - no a zázrak nepřicházel. Taky jsem hodně cvičila. Měla jsem děsně špatné období, kdy jsem se úplně a naprosto nesnášela. Nedokázala jsem se na sebe dívat v zrcadle, protože mi bylo špatně z toho jak jsem se sama sobě hnusila. Denně jsem dělala sedy-lehy a když jsme je pak měli dělat na čas ve škole, zjistila jsem, že jich udělám skoro nejmíň ze třídy. Bylo to šíleně deprimující.
Chodila jsem na diskotéky a různé akce a na druhý den jsem se cítila hrozně nechtěná a méněcenná. Teď už vím, jaká to byla blbost. Copak pár přiopilých puberťáku určuje, jak moc jsme neb nejsem atraktivní?
Taky jsem s kamarádkou hrozně moc toužila tančit. Hledali jsme si volné prostory, ale nikde to nešlo. Zkoušely jsme se zapsat do nějakých kurzů, ale všude nás odmítaly kvůli věku. Vypadalo to, že už je pozdě s něčím začínat.
Opravdu jsem se na všechno chtěla vykašlat. Necítila jsem se v ničem výjimečná. Můj život běžel pořád dokola. A já se neposouvala nikam dál..

"Když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys toho dosáhl."
A pak se nám věci alespoň částečně začaly vracet. Šňůru sice neumím dodnes, ale zato jsem pravidelným protahováním dosáhla docela slušné pružnosti, které se dá úžasně využít při tanci. Taky se vyplatilo těch Kurzů zumby - s onou kamarádkou jsme se staly lektorkami v našem ddm. No a když jsme pak zjistily, že jedna z nejlepších tanečních skupin v našem okolí přijímá nové členy, po týdnech vzájemného hecování, jsme se odhodlaly zajít na kasting a … panebože jsme tam!!!

"Život je někdy velmi skoupý, uplynou dny, týdny, měsíce a roky, aniž člověk zažije něco nového. Ale pak se otevřou dveře a dovnitř se vřítí lavina. V jednu chvíli nemáte nic, a najednou máte víc, než dokážete přijmout."
A najednou tu je tolik nových věcí! Můj volný čas je víceméně veškerý žádný. Každý den v týdnu mám něco. A není to jen tancování, přibrala jsme si letos i trojhodinovku angličtiny navíc - je to vlastně příprava na zkoušku FCE. Mám hrozně ráda angličtinu a cítila jsem, že se moje úroveň v ní jaksi pozastavila, takže doufám, že mi tohle pomůže.

"Buď jako gejzír, který překypuje, ne jako kašna, která jen zadržuje vodu."
Jenže je tu samozřejmě i škola. A já se prostě neumím ( a nechci) na ni vykašlat. Takže je fakt, že jsem celý den přepnuta na takového podivného autopilota, který chodí a dělá věci tak nějak automaticky, aniž by je doopravdy prožíval. A přesně tohle chci změnit. Ještě nevím, kde tu energii vezmu, když se pořád cítím, tak šíleně unavená. Ale najdu ji.
A budu přátelská a živá a ukecaná a sebevědomá. A naučím se vařit. A provedu velký úklid pokoje. A budu chodit na procházky. A najdu lásku. A budu optimistka. A budu psát povídky. (Bože jak mě chybí psaní!) A napíšu knížku. A konečně zkusím válet sudy na kopci od stadionu. A půjdu hledat kaštany. A budu ŽÍT a ne přežívat…!

"
Je-li člověk nespokojený se svým stavem, může jej změnit dvěma způsoby. Buď změní podmínky svého života, nebo svůj duševní postoj. První není vždy možné, to druhé je možné vždy"
Přesně o tom to totiž celé je. O tom věřit a být optimistou. A vím, že mě tohle zase přejde. Že tak jako za každou bouřkou vysvitne sluníčko, tak i po slunečných dnech přijde bouře. A já vím, že přijde. Tak už to chodí. Ale teď se mám přece dobře, tak proč přemýšlet nad tím, že se to zase pokazí? Teď je teď. A možná už zítra zase vstanu jako ta prázdná smutná holka, co se cítí hrozně osaměla. Nebo mi k tomu někdo pomůže. A nevím, jak dlouho mi zase bude trvat vyškrábat se ze dna a začít slepovat rozbitou duši. Ale teď momentálně nad tím prostě uvažovat nebudu.
Nedávno jsem jela autobusem, koukala jsem z okna a nemohla jsem se přestat usmívat. Neměla jsem žádný důvod. Prostě jsem se usmívala. A uvnitř jsem cítila takový zvláštní mír a klid. Nejdřív jsem ten pocit nepoznala, protože to už bylo dávno, co mě poctil svou návštěvou. Cítila jsem se šťastně.

PS: Pohřešuju peněženku.
Poznávací znamení: Je v ní uložena občanka s tou vůbec nejhorší fotkou. (bez legrace, potvrdilo 10/10 kamarádů) Jestli ji náhodou potkáte, řekněte ji prosím, že se mi moc stýská a že pokud se vrátí, tak slibuju, že už nikdy nebude v jedné kapse s roztápějícími se polomáčenými sušenkami. Slibuju!
Be infinite,
Kiara :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Antanie Antanie | Web | 10. října 2013 v 20:53 | Reagovat

Skvělý, optimistický článek, přesně takový, jaký umíš jenom ty! :)
Taky jsi mi chyběla (jako na blogu, psaná forma, ne jako reálná ýýý, chápeme?)
Mám na tobě ráda to, jak se na věci umíš dívat :)
Mimochodem skvělý desing!
:(((( Taky mi chybí tvoje občanky, hrozně, hroooznš moc...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama