Hra

22. března 2014 v 21:19 | Kiara |  Povídky
Ahoj!
víte co?
Vsadím se, že nevíte!
Kiara napsala povídku! Po 154545436 letech :D
Měla už jsem ten nápad v hlavě dlouho, ale konečně jsem našla čas a vdechla mu život.
Možná si k tomu pusťe tohle.




Ležela pode mnou. Blonďaté vlasy ji v pravidelných lokýnkách rámovaly obličej. Jemně se ji chvěla víčka.. Tak nádherná a křehká. Ale nic pro mě neznamenala. Miloval jsem, když vzdychala rozkoší, ale nemiloval jsem ji.

Nikdy jsem takový pocit nezažila. Chtěla jsem mu dát všechno a i tak se mi to zdálo málo.
"Bylo to nádherné," zašeptal a odvalil se na stranu. Doufala jsem v jiná slova, jenže on nikdy nebyl z těch, kteří by dávali své city nějak víc najevo.

Přimkla se ke mně. Dnes měla poprvé zůstat přes celou noc. Najednou mi to nepřišlo fér - ležela mi na hrudi, schoulená do klubíčka a přísahám, že kdyby byla kočka, vrněla by blahem. Když jsem s ní spal, nebyl čas nad něčím takovým přemýšlet. Prostě jsem si užíval. Ale teď tu byl ten divný pocit. Bylo mi z toho špatně. Nebo mi snad bylo špatně ze mě?!
"Andílku?"
"Mmm?"
"Nechci tě vyhánět, ale pokud si nepospíšíš ujede ti poslední vlak."
Ztuhla.
"Máš pravdu," hlesla a beze slova se začala oblékat.

Proč to sakra řekl? Zapomněl, že jsem si to doma konečně zařídila? Ne. Určitě ne. Nechtěl mě tady, cítila jsem to. Chvíli jsem přemýšlela, že bych mu to přece jen připomněla. Ale nedokázala jsem to. Cítila jsem se hrozně poníženě. Využitá a odhozená.
Došla jsem si pro bundu. Bylo už hrozně pozdě. Otočila jsem se k oknu a zírala jsem do prázdna.
"Páni, hrozně tam prší…" Bezděky jsem stočila pohled na jeho noční stolek.

Viděl jsem, že se dívá na klíče od auta, ale dělal jsem, že to nevidím.
"Žáden problém." Podal jsem ji deštník.

Doprovodil mě ke dveřím.
"Zvládneš to sama, že jo? Jsem hrozně unavený."
Kdyby mě miloval, nechal by mě jít samotnou? Nebál by se o mně? Kdyby mu na mně aspoň trochu záleželo, nenastartoval by auto a neodvezl mě?
Nepřítomně jsem přikývla. Ani jeden z nás nepromluvil. Fajn, má poslední šanci, ať sakra něco řekne. Ať řekne, že mě má rád. Prosím.

Stála ve dveřích a dívala se na mě. Nad něčím přemýšlela. Oba jsme mlčeli. Bylo to zvláštní ticho, protože přímo křičelo, že ji ubližuji. Měl jsem pocit, že bych ji měl něco říct.
"Dneska to bylo krásné."
"Jo, to už jsi říkal."

Poprvé jsem byla vděčná za tak špatné počasí. Alespoň jsem nevěděla, kde končí déšť a začínají moje slzy a to, že jsem se třásla, jsem klidně mohla svádět na zimu. Vždycky jsem byla dobrá ve lhaní sobě samé. Možná proto mi tak dlouho nedocházelo, že jsem pro něj jen rozptýlení. Hračka.
A už si lžu zase. Tohle mi došlo přece už dávno. Kolikrát už jsem kvůli němu plakala? Já mám přece na víc, nemusím být jen něčí hadr. Už se s ním nebudu stýkat. Nikdy!

"A pak jsem ji prostě poslal domů, protože mi to bylo…já nevím..blbé… Co to se mnou kurva je? Vždyť, co je na tom špatného…trošku si užívat? "
" Asi ti konečně došlo, že je to hodná holka, vole, nezaslouží si to."
" Kdyby ji to tak strašně vadilo, tak ke mně pořád neleze, no ne?"
" Bože, ty jsi vážně idiot. Je do tebe zamilovaná, kreténe. Zobe ti z ruky a ty toho parádně využíváš. Nech ji být."
"No, včera byla nějaká divná, možná se na mě vysere sama."
"Nevím, podle mě, kdybys ji teď zavolal, tak zase přijde. A ještě ti, vole, přinese ten tvůj posranej deštník."
Zasmál jsem se. Znělo to jako ona. Vždycky přišla.
"Tím ale nechci říct, ať to zkoušíš. Nevolej ji, chvilku si pobrečí, ale pak na tebe zapomene."
"Fajn, fajn. Budu hodnej kluk, spokojený?"

Když jsem na displeji viděla jeho jméno byla jsem odhodlaná ho ignorovat. Docela se mi to dařilo. Vždyť mi ublížil. Zase.
Ale on to nevzdával. Chodila jsem po pokoji a poslouchala pravidelný rytmus vibrací. Sakra.
"Haló?"
" Ahoj, došla jsi včera domů v pohodě?"
Zněl starostlivě. Opravdu ho to zajímalo?
"Jasně." Neměla jsem nejmenší tušení, jak jsem dokázala odpovídat tak normálním hlasem.
"Stýská se mi."
A bylo to tady. Zase. Pryč bylo přesvědčení, že už ho nikdy nechci vidět. Prostě měl včera špatný den, byl jen unavený, to se prostě stává.
"Nechceš se zastavit? Hmm?"
Zkousla jsem spodní ret a pevně stiskla víčka. Věděla jsem moc dobře, co v následujících minutách udělám.
"Hej, jsi tam? Tak co, přijedeš?"
"Tak jo… Za chvíli jsem tam."

Rychle jsem si vyměnila podprsenku za tu červenou s krajkou. Tu má rád. Podívala jsem se do zrcadla. Nebyla jsem spokojená. Koukala na mě unavená, pohublá holka bez jiskry. Stačilo ale pár minut a trocha šminek a odraz se naprosto změnil. Jak je to lehké, klamat…

"Tak jsem tady."
Plaše se usmála.
Působila tak křehce. Pak jsem si toho všiml, ten idiot měl pravdu. V ruce svírala můj deštník. Všimla si, na co se dívám.
"Vracím a děkuju.".
Zasmála se. Byl to její typický smích - trocha ztřeštěnosti a velká dávka roztomilosti. Ona mi děkuje. Děkuje mi za to, že jsem ji v noci v dešti poslal ven. A dal ji deštník. Panebože. Cítil jsem, že teď je má jediná šance ukázat, že jsem dobrý člověk. Běž domů. Tohle bych ji měl říct. A vážně jsem chtěl. Jenže ona tam stála, v očích oddanost. Hloupý kdo dává, hloupější, kdo nebere…
"Pojď dál, Andílku, chyběla jsi mi.."

Byla to zase lež. Věděla jsem to a přesto jsem se k němu přitiskla a oplácela všechny jeho dychtivé polibky. Tohle nebyla láska. Bylo děsivé uvědomit si, že se spokojím s pouhou její iluzí, kterou mi on tak mistrně předvádí. Ještě děsivější ale byla představa tu iluzi rozbít…

B.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Antanie Antanie | Web | 22. března 2014 v 21:31 | Reagovat

Je to úžasné, děsivé a hrozné.. Že se takové věci dějou.
Ne každý to dokáže popsat tak dobře, jako ty. Děsivá, smutná krása.

2 bumblebee bumblebee | Web | 31. března 2014 v 14:08 | Reagovat

Moc hezky si hrajes s protiklady! :) nektere vety jsou opravdu hezky vysperkovane a libila se mi treba : miloval jsem, jak vzdychala rozkosi, ale nemiloval jsem ji. - je to hodne uderne, jasne, presne :) hodi se mi tam :) zaver - k nicemu jinemu to vest asi nemohlo, vse se zacykli a vrati do zajetych koleji, do rutiny. Moc se ti to povedlo,jediny co bych trosku pozmenila je ta prima rec, protoze mi neprisla uplne prirozena, ale nejsem zadny literarni kritik :)) tak si to nijak neber :) mozna jsem podivna :) kazdopadne moc hezke!:)

3 Gauri Gauri | E-mail | Web | 10. dubna 2014 v 19:03 | Reagovat

Kiaro, já zírám...
Asi Ti to bude připadat bláznivé, ale to co jsi napsala... Je to jako, kdyby jsi to vytrhla z mého života. Protože jsem se tam dokonale našla, tak dokonale, že je to až neuvěřitelné. Téměř mě to rozplakalo. :) Protože se ztotožňuji s téměř každou větou. Neskutečné.
A ten konec? Aaaaa! Kde jsi vzala inspiraci?
Jo a krásně píšeš, mimochodem. Smekám. :)

4 Gauri Gauri | Web | 20. listopadu 2014 v 0:55 | Reagovat

A kdypak Kiara napíše něco dalšího?
Čekám na to!
A těším se!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama